„Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny (jediným) zájmům společnosti nebo vědy“
(Úmluva o lidských právech a biomedicíně z r. 1997 – ratifikovaná a vyhlášená v ČR v r. 2001)
Lidské zdraví patří mezi právně významné a chráněné hodnoty a státem uznaná přirozená práva člověka. Podle občanského zákoníku platí, že každý se může tzv. brát o vlastní štěstí (§ 3 odst. 1). Vyjádřena tím je privátní autonomie každé lidské bytosti v soukromých poměrech. Patří sem i péče o vlastní zdraví nebo jinou osobnostní hodnotu. Limitem však je to, abychom nikomu tímto nezpůsobovali újmu. Svoboda péče o vlastní zdraví tak představuje nezávislé odpovědné rozhodnutí každého člověka. Každý člověk proto požívá ústavně zaručené svobody, včetně svobodné volby způsobu léčby vlastního zdraví a volby osoby, která mu péči poskytne. Je věcí volby každého, zda k působení na vlastní zdraví využije tradiční nebo přírodní medicínu, astromedicínu, spagyrii, homeopatii, antroposofickou medicínu nebo jinou hermetickou medicínu, pastorální či jinou spirituální medicínu, přírodní léčitelství či konvenční medicínu, jakož i to, za jakých okolností tak učiní. Odpovědnost za tuto volbu si nese každý sám.
Základ českého státu spočívá v občanské společnosti a vládě práva. Jsme státem světským, proto od r. 1991 zde platí zákaz vázanosti státu výlučnou ideologií nebo náboženským vyznáním (čl. 2 odst. 1 Listiny). Pro stát tak nesmí existovat „jediná správná“ cesta. Naopak zůstává otevřen svobodný veřejný prostor pro střetávání idejí. Stát nemůže být výlučně vázán ani na žádný vědecký světový názor. Stát ponechává vedle možnosti moderní západní přírodovědecké medicíny svobodný prostor pro tradiční medicínu, včetně přírodního léčitelství i dalších cizokrajných lékařství. Stát dbá o názorovou snášenlivost a ochranu názorových nebo jiných menšin, včetně např. stoupenců homeopatie a poskytovatelů služeb tohoto druhu.
Ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví stát naplňuje na jedné straně stanovením právní úpravy zdravotních služeb, zdravotnických povolání, zdravotnického vzdělávání a zdravotnických prostředků na hospodářském a pracovním trhu za účelem jakosti a bezpečí veřejných služeb nebo výrobků s ústavně zaručeným sociálním právem na bezplatnou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění. Toto pojetí je státem upřednostňováno ze všech péčí o zdraví. Na druhé straně stát zabezpečuje stejné ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví prostřednictvím ústavně zaručených svobodných způsobů a oborů péče o zdraví, které jsou dlouhodobě zavedeny v praxi (to je případ i homeopatie). Řada z těchto zavedených služeb a povolání má poradenskou povahu, včetně konzultací individuálního léčebného plánu péče o zdraví zákazníka. Ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví vyvolává povinnost státu zajistit ochranu zdraví lidí stanovením různých předpokladů zdravotní péče. V případě přírodního léčitelství nebo tradiční a přírodní medicíny či homeopatie stát v tomto směru dlouhodobě nic neučinil a tyto směry tak přehlíží.
Je tedy zcela na vás a vaší volbou, jak budete na své zdraví působit a jakou možnost působení využijete. Zda půjdete cestou konvenční medicíny upřednostňované státem či si zvolíte jinou cestu, která je státem rovněž ústavně garantována, pouze méně regulována. Jednou z této možnosti působení je právě i nelékařská homeopatie. Tato je skvělá právě tehdy, pokud vás trápí zdravotní problémy, se kterými si konvenční medicína neví rady, či pokud nechcete svoje tělo nadměrně zatěžovat chemickými látkami či vedlejšími účinky. V takovém případě jsem tu pro vás…
___________________________________________________________________________
Čerpáno z Ivo Telec: Právo přírodního léčitelství, Nakladatelství Leges, s r.o., Praha, 1. vydání, 2018